Jsem extrovert. Rád mluvím, rád lidem říkám různé věci, a dokonce se tím i živím. Před mnoha lety jsem si ale s hrůzou uvědomil, že často spadávám do toho, že při konverzaci neposlouchám, co ta druhá strana říká.

Když si s někým vyprávíme, tak já často jenom čekám, až ten druhý domluví. A mezi tím si v hlavě formuluji, co na to řeknu. Já v podstatě ani nepočkám, než ten druhý člověk dokončí myšlenku. Vystihnu nějaký moment, kdy se třeba nadechuje, a vtom mu skočím do řeči a pokračuji. Takže ta konverzace je plynulé vzájemné skákání do řeči.

Někde jsem četl, že je proti tomu super cvičení.:

Je to pro mě extrémně těžké, ale rád to občas zkouším. Zkrátka se učit počkat, až ten druhý člověk domluví, až dokončí větu. Až když je třeba vteřinu, dvě vteřiny ticho, tak teprve navázat. Pokud jste extroverti a rádi skáčete lidem do řeči a mluvíte, tak si tady to vyzkoušejte, protože je to sice těžké, ale opravdu užitečné.

Téma naslouchání mě fascinuje už dlouho. Spoustu lidí si vůbec neuvědomuje, že tady ta dovednost existuje. Když ale umíte dobře poslouchat, co lidé říkají, budete mít neskutečnou výhodu v pracovním i osobním životě.

„Tohle mi ale vůbec nechceme!“

Řeknu vám dva příběhy. První je z toho pracovního světa a je to můj vlastní příběh. Já jsem pracoval ve velké nadnárodní poradenské firmě. Když jsem nastoupil, pracoval jsem na projektech pro různé manažery. Jeden z těch manažerů byl dobrý, byl skvělý. Ale měl jednu nevýhodu, že moc neposlouchal lidi. Ten člověk šel třeba za naším klientem, který mu pečlivě popsal, co by chtěli za projekt. A ten manažer přišel, nám juniorům to vysvětlil, co je potřeba udělat do nabídky. My jsme třeba několik dní připravovali nabídku projektů, zapisovali to a dávali to dohromady. Pak se to ale prezentovalo u klienta a ten klient říkal: „Tady to ale my vůbec nechceme. Toto nás nezajímá.“ A všichni se velmi divili, co to je.

Někdy totiž spadáváme do toho, co se stávalo tomu mému šéfovi, že místo abychom poslouchali, co ten člověk říká, spíš skenujeme klíčová slova. A když řekne „aha, aha, inovace procesu, no dobře, to známe, to už jsme dělali“, tak přestanete poslouchat, co doopravdy říká. Takže ta dovednost si skutečně vyslechnout a pochopit, co ten klient chce, je v podnikání velmi užitečná.

Naslouchání džihádistům

Druhý příběh je o paní, která naopak umí velmi dobře poslouchat a která mě velmi fascinuje. Jmenuje se Deeyah Khan a je to norská režisérka, dokumentaristka muslimského původu, která točí velmi zajímavé dokumenty. Fascinují mě zejména dva.

V tom prvním šla a začala dělat rozhovory s džihádisty. V tom druhém, podobném dokumentu, se pak vydala mezi pravicové extrémisty v USA – mezi Kukluxklan a neonacistické strany.

Naprosto zajímavé je, že se dokázala dostat mezi tady tu skupinu, poslouchat je a natočit opravdu skutečný dokument. Ti extrémisté, džihádisté  měli Deeyah rádi, brali ji jako kamarádku, sdíleli s ní různé věci a vyprávěli jí o sobě, což bylo naprosto neuvěřitelné. To se ještě nikomu nepodařilo.

Já jsem o Deeyah Khan slyšel poprvé v podcastu Simona Sinka, mého oblíbeného autora:

A on se jí ptal, jak se jí podařilo získat si důvěru tady těch lidí. Tím spíš, v tom druhém případě, u těch extrémistů, že ona sama je muslimka. V tom prvním případě, u těch džihádistů, že je žena.

Snažila jsem se je poslouchat

Deeyah říkala, že když jde s těmito lidmi někdo dělat rozhovor, tak je odsuzuje. Většinou je zvyklý na to jít útočným stylem jako třeba: „Proč děláte tady ty zlé věci?“ Ale Deeyah říkala: „Já jsem se k tomu snažila přistupovat nezaujatě a skutečně si je poslechnout. A snažit se pochopit, co tady ty lidi žere.“

V jednom v předchozích článků jsem mluvil o empatii (článek Starbucks není pro vás) A tam jsem říkal, že lidé dělají věci, protože se chtějí nějak cítit. A to, jak se chtějí ti lidé cítit, což žene ty džihádisty, ty extrémisty, se právě v těch dokumentech podařilo paní Deeyah Khan velmi hezky rozklíčovat.

Drtivou většinu džihádistů žene láska

Ona říká, že drtivou většinu džihádistů žene láska. Je to možné? Představte si, co to je. Jsou to prostě mladí kluci z předměstí velkých měst, třeba Paříže. A oni jsou každým odmítnuti. Nikdo je neuznává. Nikdo je nebere – ve škole, holky je nechtějí a podobně. Nemají nikoho
a velmi touží po lásce, po uznání, po tom někam patřit.

No a v tu chvíli přijde právě tady ta teroristická skupina a přes sociální sítě začne kontaktovat přesně tady ty typy lidí. Deeyah říkala, že tady ty teroristické skupiny, Islámský stát a podobně, jsou schopny strávit stovky hodin tím náborovým procesem na každém jednotlivci. Jsou velmi lidští, poslouchají, vnímají je. A ti lidé zažívají lásku, zažívají to, že se o ně někdo zajímá, že někam patří. A je to pro ně skutečně jako druhá rodina, součást jejich identity. Takže toto je skutečně velmi zajímavé. Oni to všechno dělají z přesvědčení, dělají to z lásky, což je pro nás naprosto nepochopitelné.

Vidíte, jak ta síla poslouchání, jednak na té Deeyah, která se to snažila pochopit. Zjistila, že to jádro je v tom, že ti samotní džihádisté empaticky naslouchají těm svým rekrutům. Deeyah ještě říká, že my nemáme žádnou alternativu. My víme, proti čemu jsme, že jsme proti nacistům a proti džihádistům. Ale pro co jsme? Co je ta alternativa? Co tady těm lidem nabídneme místo toho?

V těch jejích dokumentech, zejména v dokumentu o nacistech, je vidět, že ti lidé, jak ji mají rádi a povídají si s ní, tak ale zároveň zažívají trošku reflexe. Uvědomují si, přestože ona je neodsuzuje, nenavádí. Ale oni když se s ní baví a sami sebe poslouchají, tak si uvědomují, že není úplně v pořádku to, co dělají.

Šel bys na večeři s muslimem?

Mně se velmi líbí scéna, kdy se právě jeden tady ten „nácek“ baví u sebe doma s Deeyah
a říká jí: „Deeyah, díky moc, ty jsi moc fajn, s tebou se mi moc hezky povídá. Konečně mám někoho, kdo mi rozumí a kdo mě neodsuzuje.“
A ta Deeyah mu říká: „No vidíš, ale já jsem muslimka. A ještě nedávno jsi mi říkal, že bys s muslimem v životě nemluvil. Šel bys třeba teď na večeři s nějakým muslimem?“
A ten „nácek“ říká: „Teď asi ano. Asi určitě. Já jsem poznal, že je to docela fajn. S muslimem bych asi šel na pivo. Ale se židem? Se židem nikdy!“

Režisérka v tom dokumentu vyprávěla, že někteří třeba i několik let po tom dokumentu odešli z těch extrémistických organizací a že ten proces uvědomění a přechodu trvá léta. Není to jen tak, že lusknete prstem a z neonacisty je najednou běžný člověk.

Identita

S tím totiž souvisí další téma. Nedávno jsem objevil zajímavou myšlenku a to je identita.  V roce 2021 jsem četl skvělou knížku, která se jmenuje Think Again, od mého oblíbeného autora Adama Granta.

Ještě tedy nevyšla v češtině, ale je naprosto fascinující. Já doufám, že v češtině vyjde.

Tohle vás překvapí

Adam Grant tam dává jeden zajímavý příklad. Nevím, jestli tušíte, jak vypadá zvíře, které se jmenuje narval. Je to mořské zvíře. Říká se mu jednorožec moře. Má takový jeden velký roh, který mu vystupuje a který údajně slouží k bojům mezi samci. Je to zajímavé a neobvyklé zvíře:

Možná ale nevíte, že tady ten roh není ve skutečnosti žádný roh, ale je to zub. Z evolučního pohledu se tady tomu narvalovi prodloužil levý horní špičák a stal se z něj obrovský roh
o délce až 2,5 metru. Když tady tu informaci slyšíte ode mě, tak si řeknete:

„Aha.“
A najednou změníte pohled na narvala. Řeknete si, že je to zub a jdete dál.

Změnit názor, pohled, založit nová fakta, to je v některých případech poměrně jednoduché. Jindy je to ale těžké. Adam Grant říká, obzvlášť těžké je pro lidi měnit názor nebo se vzájemně poslouchat, když se jedná o něco, co definuje jejich identitu.

„Já jsem ortodoxní muslim.“

„Já jsem liberál.“

„Já jsem pravicový člověk.“

Jakmile někdo říká názor nebo vyjadřuje svůj pohled na věc, který narušuje nebo ohrožuje naši identitu, tak okamžitě přestáváme poslouchat a jsme zaslepeni. Je naprosto fascinující, jak to funguje.

Já jsem si napsal pár témat, která v Česku absolutně rozdělují společnost. A je to právě předmětem té identity, i když jsou to třeba hlouposti.

Lidi na kolech vs. v autech

Typicky třeba lidé na kolech a lidé v autech. Jakmile se někde v Praze přidá pruh pro kola nebo se někde omezí parkování, tak najednou nastane obrovská revolta. Aniž by ti lidé poslouchali nebo jakkoli racionálně argumentovali, tak se totálně zaseknou, neposlouchají se. A naprosto hájí svoje strany.

Já tomu totiž rozumím tak, že ač k mé identitě auto nepatří, tak zejména dřív, to chápu, je auto synonymum toho, že jsem úspěšný. A je to synonymum nějakého svobodného života.
Když se někomu sáhne na parkování nebo na právo plynule projet Prahou, tak pro ty lidi je to skutečně ohrožení identity. Jim nejde o to, jak dlouho pojedou do práce, ale že jim někdo sahá na to, kdo oni jsou.

Zvýšení daně. z nemovitosti

Velmi podobné je to třeba s bydlením. Jakmile se diskutovalo téma zvýšení daně z nemovitosti, lidé okamžitě reagují jako býk na červený hadr. Bydlení je totiž součástí jejich identity.

Zbraně

Nebo je to svoboda. To je silné téma. Nebo děti. V Americe jsou třeba vyhroceným tématem zbraně. Tam skutečně nejde o to racio, ale spíš o to, že je to o mojí identitě. Já jsem ten Američan, který má právo nosit zbraň. Takže jakmile jde o identitu, tak se lidé přestávají absolutně poslouchat, což je úplně fascinující a velmi těžké prolomit. Adam Grant o tom velmi pěkně píše právě v knížce Think Again.

Selský rozum neexistuje

Druhá věc, která nás hodně zaslepuje v poslouchání druhých, je fenomén selského rozumu. To je věc, která mě fascinuje. A já vám rovnou řeknu, že na selský rozum nevěřím. Zejména v poslední době se řada lidí ohání tím, že přece stačí použít selský rozum a hned víte, že třeba očkování nemůže fungovat nebo že roušky nefungují.

Problém se selským rozumem je následující. Slyšeli jste někdy o někom, kdo o sobě říká, že nemá selský rozum? Určitě takoví lidé existují. Nicméně pravděpodobně si to nepřipouští, takže apelovat na selský rozum nedává vůbec žádný smysl. Lidé, co ho nemají, si totiž stejně myslí, že ho mají. Takže přestože vy ho máte, já v to věřím, tak to nelze brát jako standard a jenom říkat lidem, ať se chovají rozumně.

Naslouchání nikdy není dost

Téma naslouchání, vyslechnutí jeden druhého, diskuze a konstruktivní práce na tom dohodnout se je věc, která je velmi důležitá. A nikdy tomuto světu nechyběla tolik jako teď.

Doufám, že vás dnešní článek inspiroval k tomu, abyste trénovali svoje naslouchání. Je to totiž mocný nástroj, který vám pomůže být úspěšnější v byznysu, ale i ve vztazích a v porozumění tomu ve světě.

Já sám se snažím nasouchání trénovat. Je to těžké. Ale stojí to za to.

Líbilo?

Jestli se vám články líbí, rád vám každý čtvrtek pošlu přehled těch nových za předchozí týden:

Autor Jiri Benedikt

Trenér dovedností budoucnosti: Design thinking, Lean, Digi skills. Pomáhám lidem tvořit a růst v digitální době. Chodím po horách, lezu po skalách, ležím v knížkách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *