Představte si fiktivní banku, která na svých běžných účtech pro klienty nabízí úročení
1 % denně. Představte si také situaci, že 1. ledna si do této banky uložíte 100 Kč. Kolik budete mít na účtu na konci roku čili po 365 dnech?
Zkuste si v hlavě odhadnout, kolik to může být. Většina z vás tuší, že to je číslo, které vás má překvapit. Možná hádáte, že na konci roku to bude třeba 300 nebo 400 korun. Můžu vás ale ujistit, že to bude mnohem víc. Na konci roku totiž budete mít na účtu 3 780 korun. To by bylo docela dobré, ne? No, škoda, že taková banka ještě neexistuje.
Příběh Šinkansenu
Nyní vám řeknu další příběh, tentokrát reálný, a to z Japonska, z 50. let minulého století. V té době se Japonsko stále vzpamatovávalo z druhé světové války a soustředilo se na přebudování své ekonomiky. Každý den cestovaly desetitisíce lidí vlakem mezi Tokiem
a Ósakou. Po této trati se převáželo také hodně průmyslového materiálu a surovin. Ta trať měla zhruba 500 kilometrů. Protože je ale Japonsko hodně hornaté, potřebovaly vlaky na překonání této vzdálenosti zhruba 20 hodin. A proto se japonské železnice rozhodly, že v roce 1955 vyzvou inženýry a další chytré lidi, aby vynalezli rychlejší vlak.
O šest měsíců později tým inženýrů odhalil nový prototyp lokomotivy, která dokáže jet až 105 kilometrů v hodině. To se teď nezdá moc, ale v té době to bylo opravdu na světové špičce. Ředitel železniční společnosti jim na to ale řekl, že je to pomalé. Představoval si totiž vlak, který pojede třeba 190 kilometrů v hodině. Ti inženýři mu začali vysvětlovat, že to není možné, že v takových rychlostech by vlak v zatáčkách vykolejil. Možná je reálné dosáhnout rychlosti kolem 110–115 kilometrů v hodině. A tak inženýři strávili následující dva roky testováním a zkoušením a vytvářením prototypů různých věcí, které by mohly vlak zrychlit. A to ať už lepší aerodynamiku, nebo litá kola v jednom kuse, která snižovala tření a drncání. Pak různé další konstrukční zlepšení motoru a podobně.
Nakonec v roce 1964 vyjel první slavný Šinkansen, který si to uháněl skutečně rychlostí 190 kilometrů v hodině. Bylo za tím mnoho hodin práce, stovky, tisíce hodin a dní. Spoustu drobných inovací, které umožnily, aby vlak jel skutečně takto rychle. Tato záležitost velmi záhy způsobila revoluci v železniční dopravě ve světě. Postupně se přidaly i další země, jako je třeba Francie.
Patnáctiminutový pit stop
V dalším příběhu se přesuneme do světa automobilových závodů. Ty první proběhly před více než sto lety. Byly to dlouhé, náročné a často nebezpečné záležitosti. Když se třeba stalo něco s kolem, tak bylo potřeba strávit zhruba 15 minut jeho lepením a úpravou, než bylo možné pokračovat v závodu. Když se podíváte na dnešní závody Formule 1, tak asi víte, že s 15 minutami byste moc neobstáli. Dnešní časy výměny kola se pohybují spíše kolem
3 vteřin. Jak byste ale snížili tento čas z 15 minut na 3 vteřiny?
Na začátku to bylo jednoduché. Místo lepení kola stačilo s sebou vozit rezervu. Toto byla opravdu revoluce v automobilových závodech. Ovšem vyměnit kolo, to není jen tak. Když si představíte vaše auto a jak dlouho by vám trvalo vyměnit rezervu, tak byste se možná do těch 15 minut vešli. A kdybyste byli hodně šikovní, zvládli byste to za 5–10 minut. Ale jak se dostat na ještě lepší čas?
Další možností, jak toto zlepšit, je vytrénovat lidi možná na rychlejší výměnu. Nebo ještě lépe, přizpůsobit tomu tu technologii. Místo šesti šroubů mají Formule 1 pouze jeden šroub, mají speciální pneumatické šroubováky. A hlavně dobře sehraný tým. Není to ten řidič sám, ale má kolem sebe deset, patnáct lidí, kteří mu pomáhají se servisem v pit stopu. Snížit na začátku čas o celé minuty bylo poměrně snadné. Ale každá další změna byla těžší a těžší.
Kdybyste chtěli zkrátit čas pit stopu dnes, třeba se dostat ze 4 vteřin na 3, nebo ze 3 vteřin na 2, to už by byla opravdu těžká věc, která by vyžadovala výraznou investici. A to nejen do vzdělání a tréninku, ale také do drahých technologií.
Mediální fikce o změně z nuly na sto
Než vám budu vyprávět další příběhy, tak vám řeknu, co pro mě tyto dva osobně znamenají. Těch 100 korun v bance, to je taková paralela nějakého projektu, něčeho, co chceme zlepšit. Často si představujeme, že něco zlepšit znamená dlouho se připravovat a promýšlet to. A pak tradá, něco se objeví.
Když si to představíte třeba jako příjem z podnikání: Když začínáte podnikat, tak často máme takovou představu, že budeme hodně promýšlet a pak najednou ty příjmy skokově vzrostou. Ten obraz o tom, jak vzniká podnikání, také často budují média.
Když čtete o podnikatelích v novinách, tak se velmi často dozvíte příběh, který vypadá takto:
Nějaký chytrý člověk pracoval jako zaměstnanec v kanceláři a najednou přišel do práce a měl úplně geniální nápad. Tak všeho nechal, dal výpověď, půjčil si od babičky a tetičky, dal dohromady 200 000 a začal podnikat. Pracoval na tom a za chviličku z toho byl obrovský úspěch.
Možná se to takto někomu skutečně povedlo. Ale věřím, že v realitě to funguje trošku jinak.
Neúspěšná parta z Finska
Hezký příběh na podobné téma vypráví o jedné firmě, která vyvíjela hry na mobilní telefony. Byla to firma z Finska, parta kamarádů. Rozhodli se totiž podnikat v tomto oboru, ale nijak se jim ještě moc nedařilo. Vyvíjeli různé hry a dali do toho skutečně hodně, hodně energie. Byli v tom opravdu dobří. Ale nikoho to moc nezaujalo, nikdo si to nekupoval, nikdo hry nestahoval. Byli z toho trošku takoví smutní, bezradní a říkali si: „No, možná to není ten správný obor. Možná prostě nevíme, jak na to.“ Bylo to po tom, co udělali asi padesát, šedesát her, které byly všechny neúspěšné. A jednoho dne si řekli: „No tak to asi zavřeme, to naše studio. Ale pojďme teď ještě strávit posledních 14 dní tím, že uděláme nějakou hru. Nějaký skutečný úlet, něco, co nás bude fakt bavit. Co kdybychom třeba udělali hru, kde bude cílem střílet prasata z praku na ptáky?“ A ostatní řekli: „To je možná přesně to, co potřebujeme. To je taková dobrá blbost na ten poslední projekt.“ A vy asi víte, jak to s tou hrou dopadlo. Hra Angry Birds zažila světový úspěch a vydělala miliony, možná miliardy dolarů. Ta společnost se jmenovala Rovio. A ukazuje se na tom, že úspěch nevzniká náhle, z nuly na 100 %, stejně jako na účtu vám nepřibyly náhle peníze od těch 100 korun na těch 3780 korun, ale po malých kouscích. A zejména ze začátku to vůbec nemusí být vidět, že se něco děje. I v té vaší bance budete mít na konci ledna možná jenom nějakých 150 korun, což se rozhodně nejeví jako nějaká známka obrovského růstu.
Jak rostl Instagram? Pomaleji než si myslíte
Nedávno jsem se díval na čísla Instagramu, jak rostla jeho uživatelská báze. Začínali s 12 uživateli a za nemnoho let, myslím si, že to bylo za dva roky, jich bylo 200 milionů. Dnes je to ještě mnohem víc. A mě zajímalo, jak rychle rostl Instagram od těch prvních dvanácti až po těch 200 milionů. Když jsem to rozpočítal, tak mi vyšlo, že tempo růstu bylo zhruba 1 % denně. Takže Instagram není zázračný úspěch, který se najednou objevil. Ale je to něco, co vznikalo postupně jako výsledek tisíců a desetitisíců drobných kroků, které ho posunuly tam, kde teď je.
Jak inovovat? Kousek po kousku
A teď bych vás rád přesunul do současnosti, do prostředí velkých firem. Možná pro nějakou takovou zrovna pracujete. Velké firmy se dnes hodně chtějí věnovat inovacím, měnit věci, zvýšit efektivitu, a tak zakládají různé projekty a transformace. Často je to obrovský projekt, který má možná rok nebo několik měsíců. A to se na začátku plánuje, třeba prvního půl roku. Pak se shánějí zdroje, něco se realizuje. Nakonec se však po roce zjistí, že to vůbec nefungovalo nebo nezabralo, a začne se znova, nebo se o tom projektu přestane mluvit. Existuje ale jedna firma, která už to desítky let dělá úplně jinak. Je velmi úspěšná a spoustu firem se to dnes ještě od ní vůbec nestihlo naučit.
Firma na tkalcovské stavy, která také dělala auta
Teď se vrátím zpátky do Japonska, do 60. let minulého století. Do toho desetiletí, kdy vyjel první Šinkansen. Tam totiž začínají kořeny této firmy, jako malé firmičky, která vyráběla tkalcovské stavy. No ale rozrostla se docela dost. Ta firma se totiž jmenuje Toyota.
Za obrovským úspěchem Toyoty nestály velké transformační projekty, ale desetitisíce drobných zlepšení. Navíc ta zlepšení nepřišla od managementu nebo od ředitelů. Oni totiž vymysleli jednu skvělou věc, kterou nikdo předtím neudělal. A sice to, že se zeptali těch zaměstnanců, dělníků, kteří vyráběli auta na lince: „Máte nějaké nápady, jak byste zlepšili svoji práci? Jak byste dělali svoji práci rychleji, jednodušeji?“
Ne žádné velké věci jako přestavit tu halu nebo investovat miliardy. Ale opravdu drobnosti, které jdou udělat třeba dnes nebo do týdne nebo do dvou týdnů. Ti lidé nejprve koukali a divili se, co se děje. Ale pak skutečně začali chodit s nápady a management je realizoval. Tady té praxi, kdy lidé přichází s nápady a ty se zavádějí v řádu dnů nebo týdnů, se japonsky říká kaizen, což znamená v doslovném překladu drobná změna k lepšímu. Někdo říká, že tady to slovo nebo ta filozofie pochází už z dob samurajů. Já jsem nebyl schopen to dohledat, jestli to tak skutečně je. Každopádně stopy vedou právě do Japonska, do 60. let, do prostředí průmyslových firem, jako je Toyota.
Dnes už některé firmy také dělají kaizeny. Dávají lidem šanci něco dokázat, ale pořád si myslím, že to není dost a že to není ono. Však si vzpomeňte, kdy se vás někdo v práci zeptal, jak byste něco zlepšili nebo udělali vaši práci jednodušší.
A tak v našem osobním nebo pracovním životě máme spoustu příležitostí, kdy tento princip kaizenu jde uplatnit. Často když stojíme před velkou překážkou nebo před velkým, zdánlivě nedosažitelným cílem, jako byly třeba tehdy pro ně ty šinkanseny, tak máme tendenci prokrastinovat nebo o tom hodně přemýšlet. Snažit se něco si promyslet, nějaký nápad. A to místo toho, abychom udělali ten první krok, abychom udělali tu věc, kterou skutečně můžeme zavést a začít dělat ještě dnes.
Když jsem kdysi četl knížku Čtyřhodinový pracovní týden od Timothyho Ferrisse, tak mě tam zaujala jedna věta, kterou on říká právě o cestě tady k těm velkým cílům. A to je:
„Zítra znamená nikdy.“
Tim Ferris
On nabádá své čtenáře, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, třeba začít podnikat nebo pracovat ty čtyři hodiny, nebo se něco naučit, jazyk, v něčem se zlepšit, něco posunout ve své práci, ve své kariéře, mají udělat toto: „Nečekejte na zítřek. Udělejte to teď dnes. Co neuděláte dnes, neuděláte nikdy.“ Ptá se: „Jaký nejmenší krok můžete udělat dnes?“
Tady to je něco, čemu skutečně věřím. Snažím se podle toho řídit a posouvat tímto způsobem věci, na kterých dělám. Když budete stát příště před nějakou výzvou, velkým projektem nebo velkým cílem, řekněte si: „Co můžu udělat ještě dnes? Jak to můžu posunout ještě dnes nebo tento týden?“ Klidně o malinký krok nebo jak říká staré japonské přísloví: „Cesta, která má tisíc mil, začíná prvním krokem.“
Líbilo?
Jestli se vám články líbí, rád vám každý čtvrtek pošlu přehled těch nových za předchozí týden:
