Jeden z mých největších životních „aha momentů“ nastal na Filipínách. Bylo mi 23 a před návštěvou této země jsem se směrem na východ nepodíval dále než do Brna.
Tak nějak jsem očekával, že lidé v této méně rozvinuté zemi budou ze své situace smutní a nešťastní.
To, co jsem viděl na místním venkově, mě překvapilo. Viděl jsem lidi úsměvy na tváři. Vesele mávající děti. Lidé odpočívali, vtipkovali, projevovali si lásku, nebo se prostě jen zastavili na kus řeči u souseda. Hrozně mě překvapila ta pohoda, s jakou žili v podmínkách, které jsem vnímal jako nepředstavitelně těžké.
Rozumím, že úsměvy tam ustanou, když někdo z nich onemocní, přijde o práci či střechu nad hlavou. Co by pro nás byly drobné obtíže, může v této zemi ohrozit životy. Ale když všechno klape, radují tam lidé se ze života jako my.
Pochopil jsem, že naše mysl se dokáže adaptovat na situaci ve které žijeme.
To mi dává naději, že i kdyby nás postihla krize hodně ztěžka, pořád budeme mít kolem sebe lidi, kteří mají úsměv na tváři.
