Nový článek na blogu:

Jak mě v první třídě Excel posadil na zadek

Řeknu vám svůj příběh z první třídy, který si doteď pamatuju a asi tak trochu určil můj život. A ne, Excel jsem v té době fakt nepoužíval.

Jako každé dítě jsem se v první třídě učil sčítat čísla. A také jsem se jako většina dětí mořil s domácími úkoly. Jednoho dne jsem dostal obzvlášť náročný domácí úkol. Asi dvacet dvojic čísel, které jsem musel sečíst, samozřejmě z hlavy.

Tak jsem nad tím asi hodinu bádal. Jako asi pro každého, to byla pro mě tehdy raketová věda. Zcela vyčerpaný jsem úkol přinesl ke kontrole svému tátovi. Ten zrovna seděl doma u svého nového notebooku velikosti příručního zavazadla, který mu za neskutečné peníze pořídili v práci, a nadšeně s ním laboroval. „Něco ti ukážu,“ řekl, a spustil Microsoft Excel:

Vyplnil vzorec pro sčítání a dalším klikem vyplnil výpočty do všech řádků a úkol v mžiku zkontroloval správnost. „Jéé, to je skvělý“, vykřiknul jsem (dnes by asi dítě řeklo „Wow, to je přísný“). Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek s možnosti techniky, kterou možná předčilo až uvedení iPhonu o 16 let později. A ten den jsem si řekl, že chci umět taky tak skvělé věci. Táta byl hrdina.

Trvalo ještě 8 let, než jsem Excel sám poprvé použil a ještě mnoho dalších let, než jsem ho začal používat pravidelně a skutečně jsem se v něm naučil. Díky Excelu jsem pomohl svým klientům jako management konsultant vytvořit skvělé věci. Dnes učím lidi ve firmách pracovat chytřeji a 40% mého příjmu momentálně přichází z firemních tréninků, videokurzů a konzultací Excelu.

Jestli tento raný zážitek skutečně předurčil mojí kariéru, nebo ne, každopádně na něj rád s úsměvem vzpomínám. Máte taky nějaký takový zážitek, kdy jste se poprvé setkali se svým budoucím povoláním, možná ještě nevědomky? Pište do komentářů.

Nový článek na blogu:

Kolik hodin je normální pracovat?

Tvrdě maká, je to borec. Je to trapný workholik. . Má to vychytané, užívá si života, cestuje a pracuje minimálně. Je líný a nemaká.

Jedna z výhod být freelancerem je to, že si můžete vybrat nejenom co budete dělat, ale také kolik hodin týdně budete pracovat. Můžete pracovat jeden den v týdnu, jíst rýži a zbytek týdne surfovat. Nebo můžete tvrdě makat 90 hodin týdně. Nebo klasických 40. Co je dobře? A co je normální? Dnes bych vám chtěl představit různé pohledy na to, kolik hodin denně je „normální“ pracovat pro lidé pracující duševně. Nu posuďte sami.

Náš klasický 40 hodinový pracovní týden byl navržen tak, aby dobře fungoval ve směnném provozu ve fabrikách. 8 hodin denně x 3 směny = 24 hodin. 4 party zaměstnanců jsou pak schopny zajistit nepřetržitý provoz. No a tak jsme to nějak převzali i do práce bílých límečků a minimálně v česku zůstává 40hodinový pracovní týden standardem dodnes. V roce 1930 ekonom John Maynard Keynes předpověděl, že během následujících desítek let se pracovní doba sníží na cca 15 hodin týdně – to bude bohatě stačit na pokrytí lidských potřeb. Pan Keynes bohužel ale nepředpověděl iPhony, ploché televize, sluchátka Beats a další věci, na které holt někdy musíme vydělat. A tak se snížení pracovní doby nekoná a my nadále pracujeme 40+ hodin abychom si mohli kupovat různé věci.

Tento článek si můžete také poslechnout jako epizodu mého podcastu:

Proč optimální není cool

Médii proletěly zprávy o tom, že Švédsko zavádí šestihodinový pracovní den. I když to není úplně pravda, je to zajímavá věc k zamyšlení. Autor Chris Bailey na základě porovnání mnoha vědeckých studií došel k závěru, že optimální pracovní týden je 35 hodin. (Pokud pracujete 60+ hodin, na začátku budete produktivní, ale po pár týdnech spadnete na stejno produktivitu, jako byste pracovali 35 hodin.) Proč je tedy „cool“ pracovat dvakrát tolik a více? Proč tolik lidí z tradičních korporací i ze startupů dávají na odiv své obrovské pracovní nasazení, 18hodinové dny, allnightery? Proč na tom některé firmy staví svou firemní kulturu? A znáte někoho takového? Věřím, že ano 🙂

Máme tu pro ti sobě tedy „produktivní“ lidi pracující 35 hodin a méně a „cool“ lidi pracující 60 hodin a více. Nechci tady obhajovat, co je správné, ale rád bych se podíval na to, proč někteří lidé pracují hodně.

Změnit svět? Za 35 hodin to nepůjde

Problém je, že když chcete změnit svět, musíte zabrat. Steve Jobs, Napoleon, Elon Musk Winston Churchil…lidé, kteří v historii měnili svět, pracovali 70,80,90,100 hodin týdně. Máme tu tedy docela silnou korelaci. Pokud znáte někoho takového, kdo měnil svět, ale pracoval jen 30 hodin, dejte vědět. Já jsem na nikoho nepřišel.

To, že když pracujete tvrdě, stihnete toho víc, je pravděpodobné, ale ještě důležitější je podle mého učící křivka. Lidé, kteří pracují 2x a víckrát tolik než ostatní, se také 2x tolik naučí, získají mnohonásobně víc zkušeností za kratší dobu. Tito jedineční lidé jsou pro svou firmu nebo zemi jako včelí matka, mají jedinečnou schopnost produkovat skvělé věci a každá minuta, kterou věnují práci, posunuje jejich společnost dále.

Nevýhodou velkého nasazení je, že je vždycky potřeba někde brát. Rodina, zdraví, spánek, odpočinek…jedna nebo více těchto věcí jde často stranou.

100 hodin nesmyslů

V předchozí kapitole jsem psal, že mezi dlouhou prací a výsledky je korelace, nikoli však kauzalita. To, že člověk začne pracovat 90 hodin týdně neznamená, že změní svět. Libovolný počet pracovních hodin v týdnu lze vyplnit produktivními věcmi, ale také nesmysly, prokrastinací, zbytečnou prací, papírováním. Z počtu hodin týdně nelze usuzovat, jestli daný člověk si jde tvrdě za svým snem nebo je neproduktivní prokrastinátor čo workholik. Pokud pracuje méně, těžko říct, jestli je jen líný, nebo vysoce produktivní se srovnanými prioritami. Možná je tedy lepší klást si úplně jinou otázku.

Je jedno kolik, důležité je proč

Na konci této úvahy jsem došel k tomu, že nelze říct, co je dobré. Jedno je ale jisté: Myslím si a věřím, že je strašně důležité vědět, proč ráno vstáváte. Proč věnujete svůj čas tomu, co děláte. Nemusí to být dostat lidi na Mars. A čím víc člověk cítí, vidí a jde za svou vizí, tím víc je jí ochoten tím trávit čas. A jak se říká: „Pokud najdete práci, kterou milujete, už nikdy nebudete muset pracovat.“

Já osobně jsem někde na půl cesty. Vím, proč ráno vstávám, moje práce mě strašně baví a neváhám ji věnovat tolik času, kolik je potřeba. Některý týden hodně, některý týden málo. Nikomu ale neříkám, kolik pracuji, protože to nepovažuju za důležité. Nechci dělat kompromisy v oblasti rodiny, zdraví nebo odpočinku. Snažím se proto maximalizovat svojí produktivitu, a přemýšlet o tom, jak trávím svůj čas. A myslím, že to aspoň trochu funguje.

Jak to máte vy? Kolik pracujete v současnosti? Kolik si myslíte, že je „normální“ pracovat? Kolik je ideál? Těch úvah a pohledů je ještě 100x více, než jsem zmínil v tomto článku. Je to téma spíše na knihu, než na blog. Ale budu rád, za všechny vaše názory, pohledy, souhlasy i nesouhlasy. Pište do komentářů a díky!

Nový článek na blogu:

Dream job kills: Příběh o tom, jak vysněné povolání může udělat váš život horší

V roce 1998 mi bylo třináct let a našel jsem svůj dream job. Začal jsem totiž na internetu tvořit a psát blog. V tu dobu nás na internetu ještě nebylo moc, natož třináctiletých. Samotné slovo „blog“ ještě čekalo na své objevení. Spolu se skupinou kamarádu si nás zakladatel tehdy rok starého portálu Centrum.cz Olda Bajer. Vzal nás do jejich kanceláře, posadil nás na vyřazené servery místo židlí a začal s námi brainstormovat, jaké služby se dají na internetu vytvořit pro generaci náctiletých.

Jediné kanceláře, které jsem do té dobý viděl, byl úřad, na kterém pracoval můj táta. Kontrast s punkovým kreativním chaosem v kanceláři dvacetiletých zakladatelů Centrum.cz nemohl být větší. Bylo to tak kreativní, svěží, jiné! A na internetu! V tu dobu jsem měl jasno o svém dream jobu. Chci vést vlastní internetovou firmu.

Když nám bylo osmnáct, rozhodovali jsme se na gymplu, jako kariérní cestou se vydáme, já jsem se rozhodl studovat ekonomickou školu, protože jsem ji viděl jako bránu do světa businessu a byla to dobrá volba. Potkal jsem v životě ale hodně lidí, kteří začali studovat třeba práva nebo medicínu, protože to byl jejich dream job od malička, nebo je k tomu vedli rodiče, a oni v prvním roce zjistili, že jim toto studium vůbec nejde a vůbec je nebaví.

Proč si dream job vybíráme nesmyslně?

Co mají ty příběhy společné? Dream job si často vybíráme podle vnějších znaků práce, podle toho, co pozorujeme u ostatních lidí. Kreativní, úspěšní a bohatí zakladatelé startupů, vysoce uznávání a respektovaní právníci, doktoři, umělci – takoví chceme být také! Nebylo být skvělé jedním z nich? Bohužel ale vysněnost konkrétní práce a její vnější působení nic neříká o tom, jestli nás bude naplňovat nebo ne.

Jak jsem získal svůj dream job a pak se ho zase vzdal

Od oné schůzky v Centrum.cz jsem stihl zkusit ještě pár internetových projektů, vystudovat vysokou školu a 5 let pracovat v management consultingu. 15 let od toho památného brainstormingu jsem se stal CEO zainvestovaného, fungujícího startupu. Byl to skvělý pocit, připadal jsem si důležitě, všechno bylo nové, mohl jsem si vyzkoušet a naučit se skvělé věci.

Ač jsem svou práci zvládal, po čase jsem si uvědomil hroznou věc. Zjistil jsem, že mě ta práce z velké části nebaví. Že ze mě vysává obrovským způsobem energii a že chodím domů zničený a deprimovaný. „Teď je to tvrdý boj, ale za pár let, až bude firma v zisku, budeš mít pohodu, pak dobře svůj podíl prodáš a budeš na dobré cestě k finanční svobodě,“ uklidňovali mě někteří. O tom to však nebylo, bylo to samotným jádrem práce. Nenaplňovala mě a myslím, že jsem na ni nebyl ani stavěný. Byl jsem jako doktor, který omdlévá při pohledu na krev, dysgrafik pracující jako editor v novinách, nebo 150 cm vysoký basketbalista. Nakonec jsem došel k poznání, že moje silné stránky jsou jinde a proto jsem se s těžkým srdcem svého „dream jobu“ vzdal.

Co tedy v životě dělat??

Kritérium, jak hodnotím práci nyní je to, z kolika procent času mě práce naplňuje, baví a přináší mi pracovní flow. Říkám tomu „flow rate“

Když jsem pracoval ve velké poradenské firmě jako konzultant managementu, bylo mé flow rate asi 70%. Miloval jsem svou práci, ale byly tam ostatní věci … cestování, korporátní byrokracie a politika, nezábavné úkoly.
Když jsem zpětně koukal na své roky na pozici CEO, nebylo mé flow rate vyšší než 30%. Spoustu věcí mě bavilo, ale mnohem víc času jsem trávil na nudných nebo nepříjemných úkolech, které mi energii zase braly. Možná proto jsem celou dobu paralelně pracoval jako trenér a konzultant.
Nyní je moje flow rate kolem 90%. Pracuju nyní naplno jako trenér a konzultant na volné noze a učím firmy pracovat chytřeji. To, co jsem se naučil v managment consultingu a ve startupech přenáším dál: Lean management, Startupové nástroje, další digititální nástroje. Miluju trénování lidí, vývoj perfektních školení a poskytnutí skvělé služby klientům. Věřím, že se bude můj business posouvat dál, protože mě to neuvěřitelně baví. A to je skvělé.

Přestože to zpětně vypadá jako logický krok, opustit svůj „Dream job“ byl nějtěžší krok mé dosavadní kariéry. Pustit něco, na čem jsem předtím patnáct let pracoval, abych se tam dostal, bylo mentálně velmi náročné i přes to, že jsem jasně cítil, že mě to nenaplňuje. Ale jsem šťastný, že jsem to udělal.

Co je ale na flow rate skvělé je to, že každý to má úplně jinak. Stejná práce CEO, kde jsem trpěl, tak může mít pro někoho flow rate 99%. A naopak.

Pěkné Vánoce a hodně flow 🙂

Přeju vám do nového roku, aby vaše flow rate bylo co nejvyšší. Abyste dokázali dobře kariérně volit, kam dáte svou energii a z nevyhnutelných přešlapů se rychle oklepali. A určitě napište do komentářu, jak to vidíte vy. Pěkné Vánoce všem!

Nový článek na blogu:

Superschopnost bílých límečků? Práce s „malými daty“. Máte ji?

„Kdyby vám někdo přiložil pistoli k hlavě a donutil vás pracovat místo osmi hodin denně jen jednu hodinu denně, co by jste dělali?“ ptal se svých čtenářů autor Tim Ferris ve snaze donutit je přemýšlet o tom, co je skutečná priorita v práci. Obměnil jsem tento mentální model na svojí práci: Kdyby ředitel nějaké společnosti za mnou přišel, že mám jeden den na to zvýšit produktivitu jeho firmy? Vím naprosto přesně, co bych dělal. Nezaváděl bych Lean, ani neměl motivační řeči, ani nepřemýšlel o robotizaci, inovaci nebo nepřinesl do kanceláře fatboye. Naučil bych je pořádně pracovat s Excelem.

Práce s tabulkovým procesorem (Excelem, nebo dnes už téměř srovnatelnými Google tabulkami) považuji za superschopnost bílých límečků (duševně pracujících lidí). Tuto super schopnost není těžké získat a může vám prokazatelně získat dvě věci: Čas a moc. Moc? Ano, moc.

Život na tropickém ostrově a moc díky excelu.

Představte si, že se přestěhujete do exotické země na ostrově v Karibiku, kde jste nikdy předtím nebyli. Zavřou vás ale okamžitě po příjezdu do místnosti bez oken a zároveň z vás udělají autokratického vládce tohoto ostrovního království. Jednou za týden vám donese sluha 5 fotografií ze světa tam venku. A žádá odpovědi na otázky ohledně toho, do čeho má vláda investovat, jak nastavit rozpočet, jak zajistit energetiku, vzdělání, vědu a obranu země. To se velmi těžko řídí podle fotografií.

V takovéto situaci je často člověk ve firmě, po kterém se chce dělat rozhodnutí, ale který neumí dostatečně pracovat s daty. Spoléhá jen na čísla, které mu spočítají a předají jeho kolegové, nebo různé agregované reporty ze systému. A když systém neumí dát odpověď na nějakou otázku, musí se obejít bez ní. V horším případě pracuje jen s domněnkami a názory.

Na fotografiích lze leccos velmi jednoduše vyretušovat, zakrýt, stejně jako v agregovaných reportech nebo ústní informaci. Pokud ale umíte si data stáhnout přímo z databáze a pomocí rychlé analýzy v tabulkovém procesoru získat odpovědi, dává vám to 1000x lepší předpoklady ke správnému řízení. Víte, jaká je situace. Je mnohem těžší vám něco nalhat nebo zatajit.

Říkáte si, že hodně společností už má dnes dokonalý reporting, dashboardy atd…ale možná ještě více společností je nemá. Startupy a menší firmy zatím takovéto řešení nemají zavedené, spoustu tradičních firem tam taky ještě nedošlo. A umět si „šáhnout na data“ vám dá neuvěřitelnou konkurenční výhodu a moc. A mnohem lepší rozhodovací schopnosti a postupně i lepší výsledky.

Hodně společností dnes spíše řeší, jak využít big data. Často ale přeskočily první krok – umět zpracovávat „malá data“. Excel dokáže hravě zpracovat milion řádků, což stačí na velkou část rozhodovacích problémů.

Šetří čas

Řeknu vám příběh, který jsem zažil jako lektor v jedné firmě. Potkal jsem tam jednu milou a sympatickou projektovou manažerku, která vynikala ve své pracovitosti a zapálení pro věc. Zkrátka skvělý zaměstnanec. Jednoho dne mi však řekla, že se se mnou nemůže sejít, protože musí připravovat výsledkové přehledy pro výrobní stroje. Celý den? To mi připadalo zvláštní…

Jednalo se o výrobní společnost s dvěma desítkami strojů. Ke každém stroji projektová manažerka každý měsíc vyvěšuje provozní výsledky za předchozí období – spoustu grafů, tabulek a přehledů. Příprava těchto zpráv v Excelu ji zabrala celý den. Ručně si stáhla zdrojová data ze systému a různě naformátovala a nastavila tabulky a grafy a poté je přehrála do Powerpointu a vytiskla.

Víte, za jak dlouho zvládne tuto práci nyní? Za méně než 5 minut. Naučil jsem jí pracovat s několika funkcemi, které neznala. Díky tomu ušetřila doslova 99 % času. Ten pak mohla strávit užitečnou prací na svých projektech.

Není jediná, u které se to povedlo. Zrovna včera mi jedna účastnice mého Excel kurzu ve firmě řekla, že jsem jí ušetřil 2 hodiny práce denně díky kontingenčním tabulkám. Jak byste naložili s 2 hodinami času denně vy? Myslím, že máte spoustu nápadů, co s nimi.

Na co se Excel nehodí

Excel je dobrý na jednorázové zpracování malých dat, ověření hypotézy, zjištění problému, sumarizace výsledků. Není to vhodný nástroj na pravidelný reporting, projektové řízení, záznamu a sdílení dat, evidence atd..na to jsou dnes již modernější a efektivnější nástroje, o kterých napíšu někdy příště.

Proč to dělám?

Jednou z věcí, které dělám je, že učím lidé ve firmě pracovat právě s Excelem nebo Google Sheets. Práce s tabulkami může být opomíjená oblast a učit lidi s Excelem se může znát v dnešním světě digitálních nástrojů a cloudu banální. Z vlastní zkušenosti vím že to je věc, která může jednotlivce i společnnost posunout o obrovský skok v řádu hodin. Cizí jazyk se za půl dne nenaučíte. Firmu za půl dne netransformujete. Ale dát do rukou lidem moc se správně rozhodovat a ušetřit čas, to práce s tabulkami umožní. Vidím za svou prací téměř okamžité výsledky mých klientů. A proto to dělám rád.

Nový článek na blogu:

Sex v patnácti a 8 principů, jak přemýšlí startupy

Big data, to je jako teenagerský sex:

– Každý o tom mluví.
– Nikdo pořádně neví, jak se to dělá.
– Každý si myslí, že to všichni dělají,
– takže každý tvrdí, že to dělá taky.

Tento citát řekl údajně americký autor Dan Ariely. To bylo před třemi lety, kdy big data byly jenom takové zaklínadlo, o kterém nikdo nic nevěděl.

Nový sex v patnácti

Novým „sexem v patnácti“ pro korporace začíná být ale „startupové myšlení.“ Startupy dnes odčerpávají z pracovního trhu chytré mozky, kterých kvůli současné dobré ekonomické situaci moc volných nezbývá. Navíc startupy převrací na ruby jeden trh za druhým. Tradiční firmy, které se tomuto nepřizpůsobí, by mohly už za 5-10 let skončit v propadlišti dějin. Proto firmy cítí potřebu, že je třeba něco s tím dělat, začít přemýšlet jinak.

Samsung před časem oznámil, že chce, aby celá obrovský firma fungovala jako startup. Mnoho dalších velkých firem vyhlásilo globální programy nového způsobu práce, chytré kanceláře a podobné. Co to ale znamená myslet jako startup? Zažil jsem tradiční firmy jako své zaměstnavatele i klienty, nyní několik let pracuji se startupy. Rád bych v tomto článku shrnul svůj pohled. Rozhodně věci nejsou černobílé, nestojí proti sobě byrokratické a zkostnatělé korporace a svěží rychlé a inovativní startupy. Vše se dnes prolíná. Tento nový typ myšlení začíná nad zkostnatělostí převládat a o trochu více ho zatím najdete ve světě startupů. Budu mu proto říkat „startupový mindset“. A ten jsem zde shrnul do osmi principů:

1. Zítra znamená nikdy

Toto je můj oblíbený citát Tima Ferrise. První krok se dělá hned teď. Ne zítra, ani za týden. A to je strašně důležité. Pak je společnost schopná inovovat produkty v řádu týdnů, ne měsíců a roků.

2. Je třeba mít mindset tvůrce

Lidé v tradičních často mívají mindset oběti: „Všechno je tu pomalé, složité a na prd a nic s tím nemůžu dělat, nejde to.“ Mindset tvůrce je jiný: „Co udělám pro to, aby se to změnilo?“. Tvůrci nečekají a hlavně neříkají, že něco nejde.

3. Výsledky jsou král

Když v korporaci nemáte výsledky, je třeba hodně a často mluvit o potenciálních projektech, které jsou těsně před dokončením a o klientech, které máte téměř podepsané. Potenciál a to co bude, nikoho ve světě startupů moc nezajímá. Výsledky jsou král.

4. Žádat o odpuštění, ne o svolení

Každé podnikání je trochu punk. Když vznikají startupy, často je víc pravidel porušeno, než dodrženo. Podívejte se třeba na Uber. V tradičních firmách bývá tolik pravidel, že jejich plné dodržení v zásadě znemožní dosahovat výsledků. Bez trochu boření a punku se to neobejde.

5. Dělat jen to, za co zákazník platí, vše ostatní eliminovat

Tenhle princip je mnohem starší, pochází již z Lean production, štíhlé výroby z Toyoty. Později byl převzat do metody Lean Startup Erica Riese. Lean je skvělý myšlenkový nástroj, protože už Antoin-de Saint Exupéry říkal: „Dokonalost je dosažena ne když již není co přidat, ale když již není co odebrat.“ Startupy opravdu nemají ten luxus dělat něco navíc. A to je dle mého dobrý způsob myšlení.

6. Malý posun každý den je obrovský skok v delším období

Už jsem tu kdysi psal tuto rovnici:

pokud nějaký celek každý den zvětšíte o jedno procento, na konci roku jste na 37,8 násobku původní velikosti. Takovou sílu mají malé, ale pravidelné změny k lepšímu. A víte o kolik rostl Instagram v době nejvyššího boomu? O „pouhé“ 1% denně.

7. Ptát se a challengovat ty kolem vás i nad námi

Ne v každé společnosti kultura dovolí, aby byl manažer challengován zaměstnancem. Převládá myšlení typu „Já raději nic neříkám, ještě se to obrátí proti mě“ nebo „Ať si to udělají jak chtějí, já jen budu dělat svou práci.“. Naopak, v některých firmách a startupech je to jinak. Lidé se nebojí předstoupit klidně před investory a říct jim, že si myslí, že mnohem lepší by bylo dělat nějakou věc úplně jinak. A to je myslím super.

8. Vědět, proč ráno vstávat

To nejdůležitější nakonec. Ti lidé, kteří jsou ve startupech, mnohem častěji vědí, proč ráno vstávají. Chtějí něco změnit. Nechtějí jen peníze a uznání. A takové myšlení je potřeba v každém týmu. Věřím, že i tradiční firmy se časem více naučí takové to lidi nabírat a osobní poslání v nich udržet a dále budovat.

Proč ráno vstávám já

Tohle je můj seznam. Určitě není kompletní. A jak jsem říkal, rozhodně to není černobíle. Určitě existuje spoustu tradičních firem, které takhle už přemýšlí. A hodně startupů má určitě zkostnatělou firemní kulturu a tradiční mindset. Ať je firma malá nebo velká, tradiční hráč nebo vyzývatel, musí začít přemýšlet jinak. A proto ráno vstávám já. Pomáhám firmám pracovat chytřeji a budovat startupový mindset. (Třeba skrz nové školení Digitálních nástrojů, teré jsem začal dělat ve spolupráci s agenturou Stario).

Jaký je váš názor? Co u vás ve firmě funguje dobře, co naopak potřebuje změnit? A jak vy vnímáte startupové přemýšlení? Napište mi dolu do komentářů. Díky a těším se zde opět za týden v úterý.