Nový článek na blogu:

Jednou přijde den, kdy váš tým bude pracovat z pláže.

Udělal jsem experiment. „Odstěhoval“ jsem se v lednu na týden do slunné Malagy na jihu Španělska. Byl to dobrý nápad? Bylo to k něčemu? A je v tom budoucnost? Během svého pobytu jsem sepsal pár postřehů.

Živím se tím, že pomáhám lidem pracovat chytřeji, rád se dívám ze všech stran, jak pracují týmy ve firmách a co funguje pro osobní produktivitu. Navíc tu v Česku v té době panovala ukrutná zima. Zkusil jsem tedy sám na týden vyjet a věnovat ho intenzivní práci u moře.

Základ mé práce tvoří tréninky a konzultace pro firmy. Samotný čas u klienta je jen špička ledovce, pod hladinou se nachází stovky hodin vývoje školení, budování marketingové strategie, psaní článků, vyhledávání trendů a tak podobně. Každý, kdo děláte podobnou práci, víte, že najít ve smršti schůzek, e-mailů, workshopů a operativy čas pro tuto tvůrčí práci vyžaduje maximální úsilí. Proto jsem si vyhradil 7 dní pouze na tuto hlubokou práci, na „samotě“ krásného a slunného přímořského města. A funguje to!

Můj typický den v Malaze

Jak vypadal můj den? Ráno jsem vstal a 2-3 hodiny pracoval zahrádce mé oblíbené kavárny 3 minuty od mého ubytování v centru. Poté jsem se šel na dvě hodinky projít po nábřeží nebo si číst na pláži, k tomu jsem si dal něco k jídlu. Odpoledne jsem pak opět pár hodin pracoval na pokoji nebo v lobby. Potom  večeře, případně navštěva muzea, galerie, akce. Večer jsem mrknul na maily, otevřel pivo a pracoval opět tak do jedenácti. No a pak jsem si četl v posteli.

Za těch pár dní jsem byl neskutečně produktivní a stihl jsem si připravit věci, které bych jinak dělal měsíc. Navíc jsem přečetl skoro 3 knížky. Chyběl mi sice sociální život, manželka, kamarádi a pohodlí domova, ale na tu chvíli  jsem to přežil

Co to znamená pro týmy?

Jako freelancer pracuju velkou část času sám, ale dokážu si představit, jak může takovýto týden přinést výsledky celému týmu. Odtržení od reality všedního dne, naprosté ponoření do práce, ale také společné zážitky. A udělá se toho hromada.

Nový trend útočí: Company retreats

Neobjevil jsem ale nic nového, tento trend firemích „retreatů“ se na nás valí ze zahraničí jako tsunami. Českoslovenští The Surf office zakotvili v Portu a na Kanárech, kde nabízí celým týmům týdenní pobyt včetně ubytování, stravy a rychlého wifi jako balíček. Robert Vlach z portálu Na Volné noze nabízí na Retreat.cz skromnější, ale o to romantičtější místo v Beskydech. Český globálně úspěšný startup Gamee se nedávno vrátil z měsíčního retreatu na Bali a nemůžou si to vynachválit. A třeba i Bill Gates nebo Mark Zuckerberg si dává už léta ještě tvrdší verzi, svůj „thinking week,“ kdy vůbec netvoří, jen přemýšlí.  Digitální nomádi žijící měsíce v Thajsku jsou trochu jiná kategorie, ale jádro myšlenky je podobné. Sám mohu potvrdit, že ač jsem pracoval minimálně stejně intenzivně jako doma, cítil jsem se po návratu z 80% odpočatý, jako kdybych přijel z dovolené. Klasickou dovolenou to nenahradí, ale tohle je win win!

Kdy pojedete vy?

Myslím si, že firemní výjezdy i v korporátním prostředí brzy nahradí otřepané teambuildingy. Jeli byste? Nebo už jste se svým týmem byli? Napište mi vaše zkušenosti!
Pokud pracujete v tradiční, konzervativní společnosti, pravděpodobně ještě chvilku potrvá, než umožní jednotlivcům nebo týmům krátkodobé retreaty.  Vytvořte poptávku. Supermarkety také ještě nedávno neprodávaly farmářské potraviny a nezačali to dělat z dobré vůle. Tlačte na své zaměstnavatele. Přesvědčte je, že to je výhoda pro obě strany. Uděláte si pracovní život trochu lepší.

 

Nový článek na blogu:

Jak předpovídat úspěch na trhu? Ani umělá inteligence vám nepomůže

Co se stane, když smícháte Pomádu tak trochu „divný“ film 500 dní se Summer s trochou Bolywoodu a muzikálu a dáte tomu jazzovou kulisu? Kombinace zní bizarně…ale výsledkem tohoto mixu je film, který letos získal 14 nominací na Oscara, stejně jako před dvaceti lety Titanic. Film La La Land se nám líbil, ale to není hlavní bod tohoto článku. Fascinuje mě na tom jiná věc. Lidé v marketingu se už desítky let snaží předpovídat úspěch nebo neúspěch produktů a děl, a to zcela bez výsledků. Přestože se na tento úkol nyní nasazují umělou inteligenci, stále je předpověď stejně beznadějná.

Nepředvídatelné

„To je přece skvělý nápad, to bude na 100 % fungovat!“ říkají často lidé začínající s podnikáním. A pak neméně často padají na hubu. I já jsem před pár lety žil v představě, že pokud mám všech pět pohromadě, můžu předvídat, jestli nějaký produkt, film, nebo myšlenka na trhu uspěje nebo ne to bude kolosální propadák. Fakt je, že to nedokážu nejen já, nedokáže to nikdo..

Ndyby šlo předvídat, co se bude prodávat a co ne, nevznikaly by žádné filmové propadáky. A hle, špatných filmů existuje mnohem více, než by člověk chtěl. Netflix nasadil na vývoj nových seriálu těžkou zbraň. Má naprosto přesná data o uživatelích, na co koukají a v jaké minutě vypínají filmy a seriály, když se jim nelíbí. Na big data nasadil umělou inteligenci a zjištění používá při psaní nových scénářů pro vlastní seriály. Výsledek? Mají nějaké dobré věci (Narcos – 94% na ČSFD, BoJack Horseman – 86% na ČSFD …), ale velká část originální produce Netflixu je větší utrpení než turecká telenovela s polským dabingem. Nebo jak by řekli v USA, „shit hit the fan.“

Neúspěchy jsou úspěch

Ani já po roce a půl psaní tohoto blogu nedokážu předpovědět, který článek bude úspěch a který propadák. Čtenost jednotlivých článků první týden po zveřejnění mi kolísá až desetinásobně. Je jisté, že více táhnou příběhy než poučky. Úspěch vždy zaručí také vyprávění o mých neúspěších a průserech.

Nemožnost předpovědět, co uspěje, mně tedy nepřestává fascinovat. Člověk se může trochu zlepšit cvikem, ale na světě není nikdo, kdo dokáže ukázat na budoucí filmový nebo produktový trhák s větší šancí než šimpanz ze safari v Dvoře králové. Jediné, co nám zbývá, je zkoušet, iterovat, prototypovat, experimentovat, testovat. A ne jednou, ale mnohokrát. A čím víc se toho nepovede, tím větší šanci je najít tu jednu věc, co zabere.

Nový článek na blogu:

O čem budou vaši potomci mluvit za 1 000 let?

Minulý týden mě pobavila konverzace, kterou jsem zaslechnul u účastníků mého školení designerského myšlení:

„Nedávno se mě má pětiletá dcera zeptala, jestli byla už televize, když jsem byl malý,“ říká jeden z účastníků.

„To nic není. Můj syn se mě ptal, jestli tehdy existovala auta.“ trumfnul ho druhý.

Načež se otočil třetí kolega a říká: „Ehm, no…naše dcera se zeptala své babičky: ‚Babi, když jsi byla malá, žili ještě dinosauři?‘“

Vnímání času a „thinking big“

Když jsme byli děti, vnímali jsme loňský rok jako prehistorickou minulost a rok příští jako něco světelné roky vzdáleného. Jako dospělí vnímáme čas jako čím dál rychlejší a uvědomujeme si, že náš životní „slot“ z pohledu historie lidstva není tak dlouhý.

I tak má lidstvo jako celek  neuvěřitelnou schopnost myslet dlouhodobě, nad rámec života jednotlivců. Stále mě fascinuje, že spousta z nás, vědoma si vlastní smrtelnosti, pracuje na projektech, které násobně přesáhnou jejich život.

„Na čem děláte, co si lidé budou pamatovat za 200 let?“

ptá se podnikatel Bryan Johnson kandidátů na investici ze svého fondu The OS Fond. Ten je zaměřený na podporu dlouhodobých projektů.

Další vizionář Peter Diamandis říká:

„Nejlepší způsob jak se stát miliardářem je pomoci miliardě lidí.“

Také nabádá začínající podnikatele, aby hledali nová řešení, která jsou 100x lepší, než současná, ne o 10 procent lepší. Není to 1000x těžší, říká, a navíc budete mít méně konkurence.

Tim Urban se na svém blogu Wait but Why v trochu odlehčenějším tónu zamýšlí, koho z dnešní doby si budou lidé pamatovat v roce 4015.

Velké myšlenky a malé problémy

Přiznám se, že sám nejsem takovýto big thinker. Živím se tím, že pomáhám lidem pracovat chytřeji. Dělám život lepší desítkám, možná stovkám lidem. Žádný Mars, žádná umělá inteligence. Ale zato naprosto věřím, že to, co dělám, dává smysl, a že svůj „slot“ trávím dobře.

Tyto „velké myšlenky“ si ale rád připomínám v kontrastu s problémy, který člověk řeší. Rozbité auto. Blbne internet. Nepříjemné e-maily. Které z těchto problémů budou vůbec důležité za rok? „Velké myšlení“ je skvělá pomůcka, jak nasměrovat myšlení a dobře vybrat, jakými problémy se člověk vůbec zabývat.

A o kom se budou lidé učit za 1 000 let? To nedokážu říct. Věřím ale, že klást si takovéto otázky rozhodně není zbytečné.

Nový článek na blogu:

Jak mě v první třídě Excel posadil na zadek

Řeknu vám svůj příběh z první třídy, který si doteď pamatuju a asi tak trochu určil můj život. A ne, Excel jsem v té době fakt nepoužíval.

Jako každé dítě jsem se v první třídě učil sčítat čísla. A také jsem se jako většina dětí mořil s domácími úkoly. Jednoho dne jsem dostal obzvlášť náročný domácí úkol. Asi dvacet dvojic čísel, které jsem musel sečíst, samozřejmě z hlavy.

Tak jsem nad tím asi hodinu bádal. Jako asi pro každého, to byla pro mě tehdy raketová věda. Zcela vyčerpaný jsem úkol přinesl ke kontrole svému tátovi. Ten zrovna seděl doma u svého nového notebooku velikosti příručního zavazadla, který mu za neskutečné peníze pořídili v práci, a nadšeně s ním laboroval. „Něco ti ukážu,“ řekl, a spustil Microsoft Excel:

Vyplnil vzorec pro sčítání a dalším klikem vyplnil výpočty do všech řádků a úkol v mžiku zkontroloval správnost. „Jéé, to je skvělý“, vykřiknul jsem (dnes by asi dítě řeklo „Wow, to je přísný“). Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek s možnosti techniky, kterou možná předčilo až uvedení iPhonu o 16 let později. A ten den jsem si řekl, že chci umět taky tak skvělé věci. Táta byl hrdina.

Trvalo ještě 8 let, než jsem Excel sám poprvé použil a ještě mnoho dalších let, než jsem ho začal používat pravidelně a skutečně jsem se v něm naučil. Díky Excelu jsem pomohl svým klientům jako management konsultant vytvořit skvělé věci. Dnes učím lidi ve firmách pracovat chytřeji a 40% mého příjmu momentálně přichází z firemních tréninků, videokurzů a konzultací Excelu.

Jestli tento raný zážitek skutečně předurčil mojí kariéru, nebo ne, každopádně na něj rád s úsměvem vzpomínám. Máte taky nějaký takový zážitek, kdy jste se poprvé setkali se svým budoucím povoláním, možná ještě nevědomky? Pište do komentářů.

Nový článek na blogu:

Kolik hodin je normální pracovat?

Tvrdě maká, je to borec. Je to trapný workholik. . Má to vychytané, užívá si života, cestuje a pracuje minimálně. Je líný a nemaká.

Jedna z výhod být freelancerem je to, že si můžete vybrat nejenom co budete dělat, ale také kolik hodin týdně budete pracovat. Můžete pracovat jeden den v týdnu, jíst rýži a zbytek týdne surfovat. Nebo můžete tvrdě makat 90 hodin týdně. Nebo klasických 40. Co je dobře? A co je normální? Dnes bych vám chtěl představit různé pohledy na to, kolik hodin denně je „normální“ pracovat pro lidé pracující duševně. Nu posuďte sami.

Náš klasický 40 hodinový pracovní týden byl navržen tak, aby dobře fungoval ve směnném provozu ve fabrikách. 8 hodin denně x 3 směny = 24 hodin. 4 party zaměstnanců jsou pak schopny zajistit nepřetržitý provoz. No a tak jsme to nějak převzali i do práce bílých límečků a minimálně v česku zůstává 40hodinový pracovní týden standardem dodnes. V roce 1930 ekonom John Maynard Keynes předpověděl, že během následujících desítek let se pracovní doba sníží na cca 15 hodin týdně – to bude bohatě stačit na pokrytí lidských potřeb. Pan Keynes bohužel ale nepředpověděl iPhony, ploché televize, sluchátka Beats a další věci, na které holt někdy musíme vydělat. A tak se snížení pracovní doby nekoná a my nadále pracujeme 40+ hodin abychom si mohli kupovat různé věci.

Tento článek si můžete také poslechnout jako epizodu mého podcastu:

Proč optimální není cool

Médii proletěly zprávy o tom, že Švédsko zavádí šestihodinový pracovní den. I když to není úplně pravda, je to zajímavá věc k zamyšlení. Autor Chris Bailey na základě porovnání mnoha vědeckých studií došel k závěru, že optimální pracovní týden je 35 hodin. (Pokud pracujete 60+ hodin, na začátku budete produktivní, ale po pár týdnech spadnete na stejno produktivitu, jako byste pracovali 35 hodin.) Proč je tedy „cool“ pracovat dvakrát tolik a více? Proč tolik lidí z tradičních korporací i ze startupů dávají na odiv své obrovské pracovní nasazení, 18hodinové dny, allnightery? Proč na tom některé firmy staví svou firemní kulturu? A znáte někoho takového? Věřím, že ano 🙂

Máme tu pro ti sobě tedy „produktivní“ lidi pracující 35 hodin a méně a „cool“ lidi pracující 60 hodin a více. Nechci tady obhajovat, co je správné, ale rád bych se podíval na to, proč někteří lidé pracují hodně.

Změnit svět? Za 35 hodin to nepůjde

Problém je, že když chcete změnit svět, musíte zabrat. Steve Jobs, Napoleon, Elon Musk Winston Churchil…lidé, kteří v historii měnili svět, pracovali 70,80,90,100 hodin týdně. Máme tu tedy docela silnou korelaci. Pokud znáte někoho takového, kdo měnil svět, ale pracoval jen 30 hodin, dejte vědět. Já jsem na nikoho nepřišel.

To, že když pracujete tvrdě, stihnete toho víc, je pravděpodobné, ale ještě důležitější je podle mého učící křivka. Lidé, kteří pracují 2x a víckrát tolik než ostatní, se také 2x tolik naučí, získají mnohonásobně víc zkušeností za kratší dobu. Tito jedineční lidé jsou pro svou firmu nebo zemi jako včelí matka, mají jedinečnou schopnost produkovat skvělé věci a každá minuta, kterou věnují práci, posunuje jejich společnost dále.

Nevýhodou velkého nasazení je, že je vždycky potřeba někde brát. Rodina, zdraví, spánek, odpočinek…jedna nebo více těchto věcí jde často stranou.

100 hodin nesmyslů

V předchozí kapitole jsem psal, že mezi dlouhou prací a výsledky je korelace, nikoli však kauzalita. To, že člověk začne pracovat 90 hodin týdně neznamená, že změní svět. Libovolný počet pracovních hodin v týdnu lze vyplnit produktivními věcmi, ale také nesmysly, prokrastinací, zbytečnou prací, papírováním. Z počtu hodin týdně nelze usuzovat, jestli daný člověk si jde tvrdě za svým snem nebo je neproduktivní prokrastinátor čo workholik. Pokud pracuje méně, těžko říct, jestli je jen líný, nebo vysoce produktivní se srovnanými prioritami. Možná je tedy lepší klást si úplně jinou otázku.

Je jedno kolik, důležité je proč

Na konci této úvahy jsem došel k tomu, že nelze říct, co je dobré. Jedno je ale jisté: Myslím si a věřím, že je strašně důležité vědět, proč ráno vstáváte. Proč věnujete svůj čas tomu, co děláte. Nemusí to být dostat lidi na Mars. A čím víc člověk cítí, vidí a jde za svou vizí, tím víc je jí ochoten tím trávit čas. A jak se říká: „Pokud najdete práci, kterou milujete, už nikdy nebudete muset pracovat.“

Já osobně jsem někde na půl cesty. Vím, proč ráno vstávám, moje práce mě strašně baví a neváhám ji věnovat tolik času, kolik je potřeba. Některý týden hodně, některý týden málo. Nikomu ale neříkám, kolik pracuji, protože to nepovažuju za důležité. Nechci dělat kompromisy v oblasti rodiny, zdraví nebo odpočinku. Snažím se proto maximalizovat svojí produktivitu, a přemýšlet o tom, jak trávím svůj čas. A myslím, že to aspoň trochu funguje.

Jak to máte vy? Kolik pracujete v současnosti? Kolik si myslíte, že je „normální“ pracovat? Kolik je ideál? Těch úvah a pohledů je ještě 100x více, než jsem zmínil v tomto článku. Je to téma spíše na knihu, než na blog. Ale budu rád, za všechny vaše názory, pohledy, souhlasy i nesouhlasy. Pište do komentářů a díky!