Když jsem před rokem psal článek o tom, co mě naučila naše třítýdenní Anička, bylo to ještě zvířátko. Hlavním úkolem bylo udržet ji na živu a nezbláznit se. Teď už máme doma malého člověka. Ještě sice neumí kontrolovat moc své emoce, ale už ví, co chce, navazuje vztahy, začíná chápat, jak to na světě chodí. Máme z Aničky s Evou radost a baví nás to, ale občas musíme už vychovávat. Tady píšu pár principů, podle kterých se řídíme.
1. Úcta a respekt jako k dospělému
Nedávno jsem byl na hřišti svědkem této události:
Jiná holčička přiběhla k naší Aničce a kopla ji do břicha.
Hned však přiskočila holčičky babička a vlepila dítěti pořádný pohlavek:
„Proč jí biješ? Kde jsi tohle viděla?“
Ehm…
Stejně jako svoji manželku, rodinu a kamarády, ani své potomky nehodlám nikdy bít. Co bych jim řekl? „Lidi se nebijí, ale dospělí své vlastní děti občas bít můžou. A vlastně pohlavkování není bití.“
To nedává smysl. Možná se to dřív dělalo jinak, ale není důvod to tak dělat v roce 2019. Navíc věda zcela jasně prokazuje, že fyzické tresty mají sice krátkodobý efekt, ale dlouhodobě fungují přesně opačně.
Také se chci vyvarovat zesměšňování („Ty jsi prostě nemožná, podívej se na sebe“), vyvolání studu („No, nenajedla ses a teď máš hlad, můžeš si za to sama“), jedovatých a ironických pozámek („Jó tak paninka je královna a asi má sluhu, který za ní uklízí hračky“) a podobné. Je neskutečné, co občas člověk zaslechne, jak lidi se svými dětmi mluví.
Chci proto vždy se svými dětmi mluvit s úctou, respektem, v pozitivním tónu, stejně jako se snažím mluvit s Evou a v zásadě se všemi dospělými. Chápu, že ne vždy se to bude dařit. Taky chápu, že roční dítě, navíc jen jedno, je na stupnici náročnosti nízko. Navíc Anička je docela bezproblémová, takové dítě pro začátečníky. Neříkám proto, že to vždy zvládnu, každopádně mám v plánu o to usilovat celý život.
2. Minimum arbitrárních příkazů a zákazů
Klasická poučka managementu je, že byste vždycky měli vysvětlit proč po svých lidech něco chcete nebo proč jste tak rozhodli.
„Ten projekt, na kterém děláš, rušíme.“
„Proč?“
„Protože jsem to řekl!“
Jak dlouho byste vydrželi dělat pod takovýmto šéfem? A přesto často dáváme dětem arbitrární příkazy bez vysvětlení: Nelez tam! Nešahej na to! Co blbneš? Neběhej! Nezlob! To se nedělá!
První věc je, že se snažím omezit kadenci těchto příkadů na minimum. Pokud dítě nepáchá násilí, nehrozí mu, že si vážně ublíží, neprudí cizí lidi/děti, nebo neničí něco opravdu drahého, neokřikuju ho. Věřím, že kdyby těchto příkazů bylo hodně, dítě se je velmi rychle naučí ignorovat.
Druhá věc je, že se snažím vysvětlit základní hranice, aby dítě chápalo proč se různé věci nedělají. I když ne vždy se to daří, třeba jsem zatím nenašel způsob, jak jednoduše vysvětlit, proč nešťourat prstem do chleba, když je to taková zábava.
Mimochodem, „Nezlob“ a „Neřvi“ jsou dle mě dva nejméně efektivní příkazy. Dítě cítí silné emoce a neumí je ovládnout, takže ten příkaz je úplně k ničemu.
A „Nezlob“ je takový vágní, málo „actionable“ úkol .)
3. Nesoudím své dítě
„Ty jsi zlobivá!“
„Ty jsi opravdu hloupá,“
„Ty jsi nešika.“
„Ty jsi inteligentní.“
„Ty jsi šikulka.“
Takovéto soudy „Ty jsi…“ bohužel vytváří v dětech (ale i dospělých dojem), že mají nějakou pevně danou osobnost, se kterou nejde nic dělat. Že uvěří, že jsou zlobivé, hloupé, nepořádné, že to prostě tak je a nedá se s tím nic dělat.
Nebo naopak, že jsou chytré a šikovné. Pokud se děti naučí, že je rodiče chválí, že jsou chytré a šikovné, naučí se nedělat věci, kde by se ukázalo, že nejsou tak chytré a šikovné (třeba učit se nové věci, zdokonalovat se).
Nesoudím. Pokud dítě chválím, tak nikdy za to, jaká se narodila (inteligentní, krásná, šikovná), ale za to, co dokázala („Ty ses naučila šroubovat, to je skvělé“) nebo s ní prostě sdílím radost nad výsledkem („Ta věž co jsi postavila, je tak vysoká, to je fantastické.“) (Hezky o tom píše třeba Carol Dwecková v super knize Nastavení mysli nebo Laura Makham v knize Aha Rodičovství
Mimochodem, to, že s Aničkou chceme mluvit slušně, racionálně, neznamená, že nebudeme důrazní a přísní. A to, že ji nechválíme, jak je krásná, chytrá a šikovná neznamená, že ji nevyjadřujeme lásku a nedáváme pocit bezpečí.
4. Nesoudím jiné rodiče
Když vidím, jak někdo vychovává své děti, zamýšlím se, jestli bych podobnou situaci řešil podobně, nebo jinak. Nikdy ale nesoudím, natož nahlas, protože:
- To, jak to děláme, není jediná cesta
- Každé dítě je jiné, fungují na ně různé věci
- Zatím jsme jenom na začátku, rodičovských zkušeností mám zatím velmi málo
- Ještě pár let uvidíme, než se dozvíme, jestli ten přístup bude fungovat. Pokud se to vůbec někdy dozvíme, těžko se to hodnotí 🙂
Líbilo?
Jestli se vám články líbí, rád vám každý čtvrtek pošlu přehled těch nových za předchozí týden:
